Krize adolescentního věku

14. března 2011 v 22:02 | Nakra |  Pár mých keců
Ani nevím proč, ale poslední dobou mě všechno okolo štve. Štve mě škola ( a koho taky ne, že? ). Rozčilují mě rodiče ( teda ti mě štvou už dobrých pár let), stále ještě občas myslím na R a tak různě. Horší ovšem je, že mám poslední dobou pocit, jako kdybych přestávala patřit tam, kam jsem vždycky patřit chtěla a nevím čím to je. Ztrácím přehled o věcech o kterých bych ráda věděla. Jenže jak můžu mít přehled když mi nikdo nic neřekne? Všechno vím jako ta poslední, o čemkoli se náhodně dozvím a chci vědět co se stalo odpověď zní " To je jedno. To neřeš." A když už se odvážím zeptat jestli mi někdo něco řekne tak je to pokaždé " No víš já bych nerada... " No já ti to pak řeknu" jenže to je tak jediné co slyším. Tak jo. Někteří se prostě rozhodly, že nepotřebuji nic vědět a že vůbec není důležité mi někdy taky něco říct o něčem mě informovat a tak. ( O nějaké slově jako je svěřit se už ani nemluvím. Tak jo. Tak já se teda už přestanu zajímat. je na čase si totiž uvědomit, že moje místo teď zaujímají jiní.

Jo a ještě jedna věc. Prostě teď nemám náladu na komunikaci s určitými lidmi takže, kdybych s vámi nemluvila tak si mě nevšímejte.
 

Rozhodnutí

2. března 2011 v 20:58 | Nakra |  Pár mých keců
Posledních 14 dní neřeším nic jiného než jednu blbou otázku" "Jo nebo ne?" Ačkoliv si připadám jako malé dítě, které řeší jestli si vezme bonbón nebo sušenku, jinak to nejde. Kdybych ve spěchu, ráno před školou, řešila, jestli si vzít sukni nebo kalhoty bylo by to jednoduché. Dnes třeba kalhoty a zítra sukni. Vždyť je to vlastě úplně jedno. Problém je, že nejde o kalhoty nebo o sušenku, ale o něco, co vnímá, cítí, žije. A to je právě o to horší. Na netu a různě na webech je sice spousta návodů, které radí napsat si proč ne proč ano. Zvážit plusy a mínusy. Jenže jak mám něco řešit nebo "vážit" když nevím? Ale opravdu nevím? Tak si tak říkám jestli to není zvyk co mě tak drží. Prostě blbej zvyk. Zníte to, třeba už půl roku každý den přesně v šest večer pijete čaj a pak se stane, že vám ten čaj přestane chutnat. Sice vám už nechutná, a vlastně vás i tak trochu omrzelo, každý den pít v šest čaj, ale děsí vás představa, co budete dělat, když přestanete. Kam s těmi 15 minutami? Co dělat těch 15 minut každý den, kdy jsze pili čaj a teď už ho nepijete? Ano, nejspíš to bude zvyk. Ovšem velký problém je také, jak to říct. Nemůžu to přece poslat poštovním holubem nebo telegrafem ( i když taky bych mohla).

No nic. Koukám, že tu píšu samé kraviny. To bude asi tím, že se velice nudím a hlavně, že se mi vůbec, ale vůůbec nechce učit se biologii. Tak se tedy mějte. Doufám, že se do soboty snad konečně rozhodnu.

Touha

10. února 2011 v 23:01 | Nakra |  Když už nevím coby
Létat ve vzduchu, vznášet se jak pták
Chtěla bych zastavit čas na vteřinku
Kéžbych se mohla podívat do oblak

Zmizet z vesmíru světelnou rychlostí
Dát sbohem hřejivému slunci
A líbat bledý měsíc s něžností

Toužím se rozdělit jak kapka deště
Smýt z víček temné stíny
Přeji si znovu slyšet slovo ještě

Ráda bych zničit pouta magie
A zhladit jizvy na svém těle
Toužím milovat dřív než mě zabije

Než mě ten přízrak zabije...
 


Sen

9. února 2011 v 20:36 | Nakra |  Když už nevím coby
Měla jsem kdysi zvláštní sen,
co proměnil se v páru.
Zatáhl závěs, změnil den
Zbyl jen ten divný sen.

Kam zmizel ten dětský smích,
jenž k ránu na trávu sedal?
Utopil ho smutek líh.
Už dávno ztratil se vdavu.

Hledat ho, bloudit, doufat,
toužit, propadat se, zoufat,
milovat, umírat, dusit se, smát.

Prokletí! To prokletí bude tu věčně hrát.

Znovu

9. února 2011 v 17:44 | Nakra |  Pár mých keců
Ani nevím proč, rozhodla jsem se znovu založit blog. Kdyby mi bylo 13 tak bych to ještě pochopila, ale 15 mi vážně není...  Stejně to nejspíš skončí tak, že tu bude jen tak existovat bez ladu a kladu, ale přece jen mě to nějak láká ho vytvořit. Tak uvidíme jak dlouho mi to vydrží....

Tak tedy nový začátek...

Kam dál